Jak se stát skladatelem, který patří do Roku české hudby? Rokem narození končícím na čtyřku? Ne. Sylvie Bodorová, jejíž opera Quo vadis zazní na Smetanově Litomyšli 18. června v podání plzeňského souboru, má jednoduchou odpověď… Ale zamýšlí se i nad dalšími tématy. Nad inspirací, nad tvůrčím procesem – a také nad Smetanovou hudbou a nad litomyšlským festivalovým publikem, které se s její hudbou setkává v posledních dvou desetiletích pravidelně.
Romantičtí skladatelé – a byli to převážně muži – měli jako múzu, alespoň podle malířů, nějakou krásnou vílu… Jakou múzu má nebo může mít žena skladatelka tvořící v jedenadvacátém století?
Přiznám se, že mou hlavní múzou je příroda. A Zbiroh, kde mám ateliér. Když tam přijedu, tak se mi zvláštním způsobem uleví na duši. Možná je to tím, že už jsem většinu svých skladeb napsala právě tam… Když o tom přemýšlím, tak já vlastně mám jedinou múzu: potřebuju být při komponování sama, v klidu, abych věděla, že nikdo nezaklepe, že nebudu muset někomu dělat čaj… Že budu mít možnost se úplně soustředit a nebýt vyrušovaná světem. To je moje hlavní múza!
Jde vám v opeře Quo vadis, ale i obecně ve vaší tvorbě, především o příběh, nebo víc o závažné poselství, které příběh přesahuje? O vyprávění, nebo o apel?
Asi vždycky mi jde hodně o apel. Z mého pohledu je to nenásilná forma, jak upozornit lidi a přitom s nimi nemanipulovat. Takhle hudbu vlastně vnímám vždy. Měla by o něčem vypovídat. Měla by být perfektně udělaná, tak jak je autor schopen nejlépe, ale měla by nést i nějakou myšlenku. Toho názoru jsem vždycky byla a zůstává mi. Bezduché hry s tóny jsou také možnou kategorií, beru ji, ale můj svět to není.
Vaším světem jsou hudební emoce, sdělnost hudby?
Skladatelé se dnes dělí, zjednodušeně řečeno, na skupiny publikum ignorující a publikum neignorující. Neignorovat publikum neznamená podbízet se za každou cenu, neznamená to dělat vše pro to, aby se výsledek líbil, takhle to nevnímám. Umění pro mě je svého druhu služba. Jsem čím dál víc přesvědčená, že duchovní potravu lidé potřebují. A pokud ji nemají, tak potom se rozsype i celé zdraví. Hudba přispívá k vytržení z běžné reality. Na hudbě je úžasné, že každý ji vnímá jinak, dokonce i jednu stejnou skladbu. Každý je v jiné životní situaci, každý si bude představovat něco jiného. Není tam žádný diktát, je to volnější než v literatuře a nakonec i volnější než ve výtvarném umění. To je přece na hudbě fascinující! Hudba přináší základní emoce, nabízí, že je člověk nad trápeními, že je zvládne… Tyhle emoce jsou u lidí podobné. A já si myslím, že taková věc není neužitečná.
Je i u autorů jedenadvacátého století na začátku tvoření nějaká silná inspirace, nápad v romantickém slova smyslu, nebo je komponování přece jen víc racionální?
Myslím, že kus toho romantického stále ještě zůstává. Upřímně řečeno, kdybych měla popsat, jak něco člověka napadne, tak i kdybych se snažila sebevíc, uvědomuju si, že i pro mě je v tomvlastně kus zázraku. Když autor v tom dlouhém trápení, zvláště ze začátku, nemůže chytit nit a přijít na směr, kterým by měl jít dál, tak potom je nápad odměnou a přichází úleva. Ale vlastně je to trochu i taková ta pověstná droga, kvůli které člověk svou práci dělá. V komponování je kus nepopsatelného a tajemného, právě proto si myslím, že je chybou, když se stane komponování ryze racionální věcí. Pak v hudbě není přítomna emoce. A přitom si myslím, že emoce je v hudbě zásadní věc. Dnes má každý člověk možnost trávit svůj volný čas všemi nejrůznějšími možnými způsoby. Proč by měl ten čas trávit něčím, co může nabídnout umělá inteligence? Přesně tohle si, podle mého, musíme hlídat, abychom nekomponovali jen něco, co umí umělá inteligence.
Když už hovoříme o jedenadvacátém století, budou po skladatelích existovat rukopisné partitury, ty, jaké se v případě starých mistrů vystavují v muzeích?
Pokud se týká mě, tak ještě oratorium Juda Makabejský jsem psala rukou, ale byl to zlomový okamžik. Do počítače, aby muzikanti měli tištěné noty, vše opisoval pan Král. Já jsem rukou psala změny, které sice do partitury zapsat pak uměl, ale když přišel moment vytvoření partů, tak to nešlo. Systém toho programu je nebral… Trošku horor. Museli jsme nakonec povolat pět opisovačů, aby se včas stihlo zkoušet. I korektury se nakonec ukázaly být dokonce skoro stejně pracnými, jako napsání celého oratoria předtím. A tak jsem si řekla, že se nedá nic dělat, ale že se do toho budu muset vrhnout a začít komponovat na počítači. Dnes používám počítač podobně jako tužku. Těch zaniklých rukopisných partitur je mi ale líto. Něco se nenávratně ztrácí. A myslím, že mám výhodu, když jsem začínala s tužkou. Mladí autoři, kteří začnou pracovat hned s počítačem, mohou vše, co napíší, hned také slyšet. Mám ale obavy, že počítač zahraje cokoliv; jemu je jedno, že některé věci – dynamické předpisy, různé extrémní polohy a tak dále – v realitě nejdou.
Leoš Janáček psal o všem, co dělá a o čem uvažuje, přítelkyni Kamile Stösslové. Vyznával se z tvůrčího procesu. Zůstane i po současných skladatelích svědectví o práci v podobě nějaké korespondence?
Otázka musí směřovat nejen na mě, ale na celou naši společnost. Co po nás zůstane, když se všechno odehrává v mailech…?
Doba je spěšná a věcná a vlastně ani není dobou moc vhodnou pro typ hudby, o kterém hovoříme, viďte?
Moc ne, ale zároveň z toho vyplývá, že právě tahle hudba může být kotvou, která nás udrží u toho, abychom ještě zůstali lidmi. A abychom nebyli jenom stroje.
Festival ve skladatelově rodišti je platformou, na které vaše hudba zaznívá docela často!
Ano. Tak například v roce 2002 oratorium Juda Makabejský. V roce 2008 jsem pro tento festival napsala na objednávku oratorium Mojžíš. V roce 2012 měl premiéru symfonický písňový cyklus Lingua angelorum s Thomasem Hampsonem jako sólistou. I to byl nezapomenutelný koncert. V roce 2018 to byla kantáta Český poutník, na které jsme se, každý jednou částí, podíleli čtyři autoři, spolu se mnou Jan Kučera, Jan Ryant Dřízal a Jiří Gemrot… Ale byla to i řada komorních skladeb, které v Litomyšli zazněly. Včetně Kafkových snů se Soňou Červenou, orchestrem PKF a mým synem Markem Štilcem jako dirigentem. Terezín Ghetto Requiem… Koncertantní skladby… Přiznám se, že na Litomyšl trpím. Mám ráda místní atmosféru i vřelé festivalové publikum. Vřelé obecenstvo je pro autora skutečným elixírem, protože má pocit, že to, co dělá, má smysl. Tohle mě na Litomyšli vždycky nabíjelo. Na jedné misce vah hodiny a hodiny strávené prací ve snaze jít na dřeň a dát z ruky něco, za čím si absolutně stojím… Na druhé misce vah je odezva.
Co Bedřich Smetana? Zamýšlela jste se v Roce české hudby víc nad tím, jestli na něj lze navazovat? A co Dvořák…?
Miluju oba. Když jsem svého času oučila v Americe, tak mě tam hrozně mrzelo, že Smetana není tak známý jako Dvořák. Smetanu tam, na rozdíl od Dvořáka, berou jako „national composer“. Je to nespravedlivé, a tak jsem při výuce analyzovala i hodně Smetanových děl. Zabývala jsem se jeho partiturami podrobně a hluboce jsem smekla, jak úžasná muzika to je! Smetana jde až někam k Wagnerovi, pokud se týká vypracování. Intelektuálně a technicky úžasná hudba… Přála bych si, aby Smetana víc prorazil ve světě, protože si to zaslouží. I z tohoto důvodu mám tak velký vztah k Litomyšli. Být v bytě, kde se narodil… Vždyť to je přece úžasný zážitek. A krom toho máme docela podobné iniciály: SB – BS.
Když už jsme u něčeho podobně úsměvného – existují čeští skladatelé, kteří se nenarodili v roce končícím na čtyřku, a říkají, že jsou ošizeni: že nejsou tak úplně součástí Roku české hudby. Vy tu čtyřku v letopočtu máte…
Ano, sto let po Janáčkovi. Ale stihla jsem to s odřenýma ušima. Narodila jsem se na Silvestra. Maminka měla zařízeno, že mě napíšou na prvního ledna, abych byla o rok mladší, ale oni na to zapomněli. Zapsali mě tak, jak jsem se narodila, a to mě zachránilo… Že se samozřejmě člověk do Roku české hudby dostane nebo nedostane tímhle, je úsměvné. Ale snad se tam dostane tím, že něco napíše. Prostě usilovnou prací.
Plánujete nějakou další operu?
Musím přiznat, že jsem neustále vyzývána, abych se do toho ještě jednou pustila. Znamenalo by to upsat se opět ke dvěma rokům práce, kdy není moc času už na nic jiného. Ale hodně mě to láká. Opera je komplexní věc a baví mě.
Je už ve hře nějaký námět?
Mám jich v zásobě dokonce několik. Dokonce se vracím i k nápadu, který jsem už měla kdysi dávno; někdo na tom tématu chtěl pracovat, ale pak záměr neuskutečnil. Ještě nejsem stoprocentně rozhodnutá, ale i s touto myšlenkou koketuju.
Na komponování opery Quo vadis, která měla premiéru před dvěma roky, vzpomínáte s uspokojením?
Má to několik rovin. Na operním žánru mě láká i proces přípravy inscenace. Měla jsem celkově dobrý pocit, zvláště z hudebního nastudování a celkové spolupráce. Opera si lidi, kteří v ní účinkují, dokázala získat. Mám ten pocit dodnes – a to máme za sebou už patnáct provedení, která byla všechna navštívená. Na soudobou operu to vidím jako svoje největší hodnocení a ocenění. Naštěstí jsem předem měla čas na to, abych dílo podrobila velké revizi, takže nemám pocit, že by v ní ve výsledku byla nějaká mrtvá místa, že bych si říkala: tohle a tohle musím ještě vyškrtat… A jsem ráda, že bude teď moje opera uvedena i na Smetanově Litomyšli, na festivalu a ve městě, které pro mě mají srdcovou hodnotu.
Námět z římské říše, z počátků křesťanství…
Tak za tím si stojím. Je aktuální. Dokonce možná víc aktuální, než bychom si všichni dnes přáli. Krize společnosti je zřejmá a mnoho věcí s naší dobou koresponduje.
Petr Veber
Celý rozhovor čtěte na hudebním portálu KlasikaPlus.cz.
