Jakub Hrůša, mezinárodně nejsledovanější a také nejzaměstnanější ze současných českých dirigentů, je jedním z oficiálních ambasadorů Roku české hudby. V sobotu 8. června zahajuje Smetanovu Litomyšl koncertním programem z díla litomyšlského rodáka přenášeným televizemi do řady zemí. Vrací se pak s Českou filharmonií ještě jednou – 16. června s koncertním provedením opery Libuše.
Jste ambasadorem Roku české hudby. Jak se vlastně takový čestný titul realizuje?
V podstatě především tím, že jsem pro letošní rok kýval daleko ochotněji na neustálou nabídku dirigování českých skladeb. Jindy jsem „vybíravější“. Je to proto, že se snažím udržet správný poměr mezi svým věnováním se českému repertoáru a autentickou potřebou ztvárňovat zrovna tak intenzivně repertoár světový. Letos jsem si řekl, že mi to nemusí vadit, když českost mých programů převáží. Jinak se přiznám, že jsem ambasadorem české hudby asi pořád. Nic mi nedělá větší potěšení, než zasvěcovat lidi kolem sebe do tajů našeho hudebního bohatství.
Jaké máte vedle květnového koncertního uvedení Libuše na Pražském jaru nejčerstvější zážitky s českou hudbou?
Česká hudba mě provází takřka neustále, takže je to pro mě v podstatě kontinuum zážitků. Studijně jsem roku 2024 ponořený téměř exkluzivně do Smetany: do jeho Libuše i do některých menších věcí. Ale mám za sebou rovněž intenzivní Její pastorkyni Leoše Janáčka v Chicagu nebo jeho Příhody lišky Bystroušky v pražském jarním koncertním provedení s Českou filharmonií.
Projekt Smetana200 je ozdoben zahajovacím koncertem Smetanovy Litomyšle. Je koncipován pro televizi…
Ano. Je to jiný formát, který nabízí alternativní pohled na Smetanu jako celek. Myslím, že je evidentní, že lze v programu vidět edukační a popularizační záměr. Vítám jej v tom smyslu, že naruší některé stereotypy o Smetanovi jako například pouze o operním skladateli Prodané nevěsty nebo pouze autorovi Vltavy a podobně. Zejména – ale nejen – pro zahraniční publikum. Vždyť se koncert přenáší do mnoha zemí. Je to zkrátka formát gala, který na svém místě má také svoji nezastupitelnou funkci.
Je opera Libuše vhodným titulem pro koncertní uvedení?
Domnívám se, že je. Je to sošné dílo, Smetana sám je nenazýval operou, ale slavnostními „tableaux“; v nadsázce by se dalo říci, že jde o jakýsi „hybrid“ – bez negativní příměsi – mezi operou a kantátou či oratoriem. Pro koncertní provedení je vhodná, protože jsem přesvědčen, pro hudební kvality toho díla, že prostě stojí za to i koncertním posluchačům a samotným koncertním hudebníkům umožnit se s ním aspoň jednou v životě potkat a propůjčit jeho ztvárnění přístup, který hlavní poučenost čerpá z detailní práce na koncertním repertoáru. Česká filharmonie, jež trvale hraje Smetanu orchestrálního, hlavně spřízněnou Mou vlast, může přece do Libuše vložit úplně jiné hodnoty, vidět ji jiným úhlem pohledu. Mimochodem tu „sesterskost“ Libuše a Vlasti slyší úplně každý…! A Libuše je v detailech tím nejprogresivnějším, co Smetana kdy vytvořil. Vrcholná jeho ambice. To přece stojí za pozorný poslech. Koncertní uvedení oper nikdy nenadřazuji divadelním prezentacím, ale v případě některých děl vnímám koncertní provedení jako smysluplnou alternativu.
V čem vnímáte spojitost mezi Mou vlastí a Libuší?
Libuše je jakousi skicou k Mé vlasti „naruby“. Naruby, protože je samozřejmě dvakrát větší než Vlast. Hlavní rozdíl vnímám v usazení některých idejí u Vlasti. Libuše je ještě smělejší. Vlast ještě zralejší. A hlavně univerzálnější. Má vlast je vlastně způsob, jak téma Libuše – ale nejen to, pochopitelně – učinit sdělným pro jakéhokoli múzického posluchače z kteréhokoli kouta zeměkoule.
Jsou pro cizinu sdělné i Smetanovy opery?
Tam je to těžší. Kromě Prodané nevěsty má cizina problém v podstatě s látkou všech Smetanových oper – aspoň taková je moje zkušenost. Dalibor dovede zaujmout – a také v minulosti zaujímal, například velmi zanítil Gustava Mahlera coby dirigenta. Ale i u něj kupříkladu režiséři váhají nad dějovou stránkou díla. Prodanou nevěstu zase v cizině často vnímají skrz její původní rozměr – víceméně jako operetu. Neříkám, že to je jen špatně: občas určité odpatetizování a občerstvení její „plakátové českosti“ není na škodu. „Prodanka“ dokázala například ve své německé verzi na německy mluvící publikum působit tak bezprostředně a kladně, že si Němci operu skoro přivlastňovali jako svoji. Osobně bych chtěl někdy ztvárnit Dvě vdovy, které neprávem tíží popularita Prodanky a nejsou doceňovány. U klenotů pozdějšího operního Smetany, které tvořil v tandemu s Eliškou Krásnohorskou, však způsobuje charakter jejích libret velké potíže. A přitom do hudební i dramaturgické složky vložil Smetana svůj největší um daného období. Je to nespravedlivé…!
A Libuše? Je ta pro okolní svět stejně sdělná jako Má vlast?
Bohužel ne – jako celek. Ale výňatky jednoznačně ano, ne-li více! Pochopitelně bude-li mít posluchač souvislosti a porozumí-li textu. Určité předporozumění je u Libuše nutné – zato Má vlast zaujme i zcela nepřipraveného… Zaujmout pro Libuši v zahraničí se mi paradoxně daří nikoli přes její českost, ale přes její wagnerovsky rozepjatou progresivní ambici. Slyšel jsem už příměr, že je Libuše něco jako „český Parsifal“. Připadalo mi to trochu přitažené za vlasy. Ale kupodivu to pomáhá k tomu, že vzdělaní lidé v cizině „zastříhají ušima“ a začnou se o Libuši zajímat. Mám čím dál více dojem, že se na propagaci operního Smetany v zahraničí dá jít dvěma způsoby: vzorným vývozem našich vlastních ztvárnění jeho díla, například online streamem, DVD a podobně, jednak výběrem scén z oper, které se provedou koncertně.
S jakými pocity ji dirigujete, když je to letos v Praze a v Litomyšli pro vás poprvé a když je to tak sváteční dílo…?
Lhal bych, kdybych říkal, že mě to nerozechvívá. Nejsem trémista, nikdy jsem nebyl. Ale pocit zodpovědnosti je u tohoto díla přece jen někde jinde.
Jak vnímáte Smetanovo údajné wagneriánství?
Na rozdíl od ducha Smetanovy doby to vnímám jako obrovskou přednost – s vědomím, že Smetana byl příliš geniální na to, aby Wagnera kopíroval. Představte si to tak, že Wagner byl to nejsmělejší, nejprogresivnější, co ve Smetanově době existovalo. Hudebně, divadelně, koncepčně, filosoficky, společensky a tak dále. Dodnes považuji Wagnera za to nejpozoruhodnější, co se vůbec v kultuře devatenáctého století odehrálo. Na Wagnera reagovali v podstatě všichni – ať už tím, že se snažili si pro sebe zpracovat některé jeho nápady, myšlenky a koncepce, nebo tím, že se snažili jeho vlivu vyhnout.
Byla to generační věc?
Ano. Smetana a Dvořák byli oba v jednoznačném Wagnerově vlivu. Janáček a Martinů už nikoli. Smetanu s Wagnerem ovšem spojuje daleko spíš než ten či onen detail melodického nebo harmonického jazyka především to, že byli oba myslitelé, kteří vytvářeli opravdu nové koncepční hodnoty a nerecyklovali ty již prověřené. V tomto ohledu je Libuše ta nejwagnerovštější opera: ve své vizi a koncepci. Naopak mluvíme-li o konkrétním nakládání s hudební materií, s orchestrem, zpěvem, balancí složek a podobně, myslím si, že často je wagnerovštějším Dvořák, zejména než se – pod Brahmsovým vlivem! – z wagnerovského osvětí vymanil. Dvořák nás ve výsledku uchvacuje sám sebou, Dvořákem chci jen dotvrdit, jak obrovský vliv Wagner na své okolí měl.
A Smetana?
Je například daleko vřelejší, má mnohem zpěvnější kantilénu než Wagner a – ruku na srdce – je samozřejmě také mnohem lidštější. Wagnera zajímal nadčasový mýtus a jeho archetypy, Smetanu – i v tak mytologické opeře jako Libuše – především konkrétní člověk a jeho prožívání. Wagner je v principu religiózní skladatel, nikoli ovšem ve smyslu jakéhokoli konkrétního náboženství, Smetana je velmi profánní a velmi sociálně empatický.
Opakuje se letos, že je třeba Smetanu vymanit z pouhého národního kontextu a hledat a najít, v čem je mezinárodní, světový. Cítíte podobný apel jako aktuální?
Jednoznačně – byť především pro ostatní, protože já odjakživa považuji Smetanu za světového. Vidím však kolem sebe, že mnozí jiní lidé ne dost.
Je to úkol, dá se toho dosáhnout prací, nebo to vyplyne samo?
Asi nemá smysl nad tím spekulovat. Znásilňovat tyto věci nejde – to se nevyplatilo: podívejte se na Zdeňka Nejedlého a komunisty. Nejsem překvapen tím, jak postupovali, protože pro socialistickou Foto Petr Chodura dobu bylo až příliš nasnadě si Smetanu přivlastnit. Ale konsekvence cítíme dodnes: Smetana je pro mnoho lidí příliš učebnicový pojem. On tedy sám svoje vlastní dílo propagoval velmi neústupně a taky dosti ideologicky. My to musíme dělat především přes dílo samo, ne přes velké řeči.
Čeká vás česká hudba i v druhé polovině roku?
S Bamberskými symfoniky jedeme na velkou rezidenci do Edinburghu, s Českou filharmonií do londýnské Royal Albert Hall na festival BBC Proms. Zazní při těchto příležitostech hodně Dvořáka, ale také Janáčkova Glagolská mše, Kaprálové Vojenská symfonieta a Sukův Asrael. S Bamberskými i s Českou filharmonií jsem v rezidenci na Dvořákově Praze. Na festivalu Janáček Brno v listopadu můj bavorský orchestr přiveze spolu s Tarasem Bulbou a s Dvořákem dokonce Sukovo Zrání. A v prosinci zahájím studium Její pastorkyně v londýnské Covent Garden… Je to nekončící seznam.
Petr Veber
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.
