Letošní ročník národního festivalu Smetanova Litomyšl sotva dospěl do své poloviny, a přesto lze bez nadsázky říci, že má za sebou svůj vrchol. Dlouhý – více než čtyřhodinový – nedělní večer patřil Smetanově Libuši v podání České filharmonie pod vedením Jakuba Hrůši, našich předních operních sólistů a Pražského filharmonického sboru. A výsledek jejich společného snažení nelze popsat jinak než jako oslnivý.
Od prvního zvuku fanfár až do posledního záchvěvu tónů nadčasového (a i do dnešních dnů silně promlouvajícího) Libušina proroctví nesoucího se Festivalovou halou nebylo pochyb, že před dvanácti stovkami posluchačů stojí ti nejlepší z nejlepších. Kateřina Kněžíková představila Libuši možná méně jako kněžnu, o to více však jako ženu. Jistě moudrou a spravedlivou, přesto však pochybující, křehkou a zranitelnou. Adam Plachetka se pak zhostil role Přemysla jako její téměř přesný protipól – čestný muž, horlivý, rozhodný, udatný. Tyto vlastnosti prezentuje svým hlasovým fondem a vlastně i konstitucí…
Z dalších sólistů pak vynikli samozřejmě Alžběta Poláčková v roli Krasavy, a především pak Martin Bárta, jehož výraznému, téměř až dravému projevu postava Chrudoše vysloveně „sedla“. Pokud by se dalo říci, že něčí hlas má „ostré lokty“, bude to platit o tomto sólistovi opery Národního divadla. Nebylo by však spravedlivé opomenout i další sólisty (Václavu Krejčí Houskovou, Jaroslava Březinu, Jana Šťávu a Jiřího Brücklera) a žence za scénou (Evu Esterkovou, Tamaru Morozovou, Jarmilu Vantuchovou a Martina Šrejmu).
O vynikajících kvalitách Pražského filharmonického sboru není pochyb již dlouhou dobu a jeho nedělní výkon nebyl výjimkou z pravidla. Kdykoli jeho členové perfektně připraveni svým sbormistrem Lukášem Vasilkem povstali ze svých míst, posluchačům v hale doslova běhal mráz po zádech.
Protivahou těchto majestátních pasáží se pak stalo skvostné violoncellové sólo Ivana Vokáče, jehož stojí za to jmenovat výslovně i přesto, že výkon celé České filharmonie byl impozantní, ba ve své podstatě dokonalý. Lví podíl má na tom samozřejmě dirigent Jakub Hrůša. Způsob, jakým účinkující vedl, snad nemohl být souladnější s tím, jak se prezentuje v momentech, kdy zrovna nedrží v ruce taktovku – jako člověk nesmírně skromný, hluboce přemýšlivý a naprosto precizní detailista. A třebaže se už sotva kdy zbaví srovnávání s maestrem Bělohlávkem, každý, kdo o to stojí, může zcela jasně vidět, že tohle není Jiří Bělohlávek ve verzi 2.0, ale Jakub Hrůša per se. Noblesní, důsledný, v zájmu celku (a s ohledem na sólisty) schopný se náležitě upozadit a přesto mít provedení díla a jeho vyznění pevně ve svých rukou. Krásně se na to dívá a ještě lépe se tomu naslouchá…
Jinak je třeba říci, že koncertní provedení opeře nikterak neubralo na atraktivitě, ba naopak, ještě podpořilo její sdělnost pramenící mimo jiné i z neobyčejně jasné a srozumitelné artikulace všech sólistů i sboru.
Decentní ozvučení pořadu tak snad ani nebylo nutné, nepříjemný hall však zazvonil během pořadu snad jen dvakrát či třikrát a jak náhle se objevil, tak rychle mohl být i zapomenut. Přítomným ve Festivalové hale (díky mnohým úpravám oproti loňsku zase o kus bližší skutečnému koncertnímu sálu) tak bylo přáno vyslechnout to, co lze bez váhání označit jako opus magnum 66. ročníku Smetanovy Litomyšle. A mnohaminutový aplaus byl jen nepatrnou ozvěnou vděku za tu příležitost…
Jaromír Kašpar
