Letní den, teplý a klidný, procházka po lesích a lukách. Příroda je krásná, idylická, člověku příjemně čistí mysl. A pak najednou mrak. Vichr a bouřka, louka zdivočí,
v lese se lámou větve – a člověk s tím vůbec nic nenadělá. Natura, příroda. Téma letošního ročníku Smetanovy Litomyšle. Programový ředitel Marek Šulc vysvětluje, proč je třeba, aby dramaturgie festivalu byla stejně rozmanitá jako právě příroda.
Letos jste tedy jako téma festivalu zvolili Naturu, přírodu. V jakém ohledu?Začnu, dovolíte-li, loňským tématem, kterým byla Vášeň. Ta zůstává! Moc bych si přál, aby se právě vášeň stala základním kamenem festivalu, spodním proudem přítomným na každém ročníku. A příroda? Příroda přeci s vášní úzce souvisí. I ona tepe, pulzuje, je něčím, co nás přesahuje. Stejně jako vášeň má i příroda mnoho podob. Představuje čistotu, řád a idylu, ale stejně tak i divokost, nepředvídatelnost, něco, co člověk nemůže spoutat.
Jak pro vás souvisí příroda s klasickou hudbou?
Příroda vždy byla a je inspiračním zdrojem vážné hudby. Ale vidím tam i mnohá jiná propojení. Například materiální – většina nástrojů je ze dřeva. A příroda, to je přeci i lidský hlas, pro náš festival tak důležitý. Nicméně řeknu to ještě jednodušeji – my zkrátka chceme, aby byl festival a jeho program stejně rozmanitý, jako je právě i příroda. A hned bych zmínil dvě skladby, které jsou skvělým příkladem téhle rozmanitosti. Zaprvé je to Beethovenova Symfonie č. 6 Pastorální, kterou zahraje Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s dirigentem Tomášem Netopilem. Tam vidíme naturu v její idylické kráse, člověk se prochází po louce, je mu dobře, nic ho nebolí, netrápí. A naproti tomu stojí Stravinského Svěcení jara.
Které představuje drsnost přírody?
Přesně tak. Ve Svěcení jara je ohromná síla, ale také jasný vzkaz, že nám příroda nedá nic zadarmo. A já bych byl moc rád, aby právě takový byl i letošní ročník Smetanovy Litomyšle. Aby člověka pohladil a zároveň ho vybídl k přemýšlení. A abych nezapomněl, téma Natura má připomenout ještě jeden aspekt Smetanovy Litomyšle: že se festival nekoná ve velkém městě. Jsme v přírodě, mezi Orlickými horami na severu a Vysočinou na jihu. Hlavní koncertní sál je pod širým nebem, spousta se toho odehrává v zeleni zámeckých zahrad…
Co udržitelnost? Je i ta součástí tématu Natura?
Samozřejmě, je jedním z pilířů. Environmentální témata jsou už nějakou dobu ve světě klasické hudby a festivalů intenzivně přítomna. Řeší se cestování orchestrů, řeší se tisk všemožných programů, brožur. Mimochodem, v rámci debat o letošním ročníku zazněl i názor, že bychom neměli tisknout vůbec nic. Vůbec! Myslím, že to zatím není úplně reálné, ale považuji za důležité, že jsme o tom začali mluvit a přemýšlet.
Co jste tedy letos všechno udělali? Zredukovali jste počet tiskovin?
Nejen že jsme zredukovali počet tiskovin i počet stran v nich, ale změnu jsme provedli i u časopisu, který právě držíte v ruce. Litomyšlská tiskárna HRG přišla s nápadem, že bychom pro magazín mohli použít papír, který jim zbyl z jiných zakázek a který by buď dlouho ležel v jejich skladech, nebo by se část z něj dokonce vyhodila. Nás ten nápad nadchl, i když jsme věděli, že to bude trochu výzva, hlavně pro grafičku. Nicméně výsledek vidíte sami, každý výtisk festivalového magazínu sestává z několika různých druhů papíru. A v souvislosti s udržitelností jsme řešili ještě jedno téma – květiny pro interprety.
V jakém smyslu?
Podívejte, květina, kterou umělec dostane po koncertě či představení, je krásná věc. Výraz poděkování, tradice, která je v našem světě hluboce zakořeněná. Na druhou stranu je smutnou pravdou, že řezané květiny se vozí z daleka, většinou z Holandska, pak jsou uskladněné někde v lednici, a nakonec jich velká část zůstane v umělcově hotelovém pokoji. Ráno přijde uklízečka, vezme pugét, hodí ho do koše… A tak jsme přemýšleli, jestli dokážeme vymyslet něco jiného.
A k čemu jste došli?
Ke Smetanovému záhonu! Umělci už u nás nebudou dostávat řezané květiny, ale trvalky v květináčích. Vybrali jsme druhy, které krásně kvetou právě v době konání Smetanovy Litomyšle, tedy v červnu a červenci, a zároveň které jsou vypěstované lokálně. Během festivalu z nich (díky speciální skruži ve tvaru písmene S) postupně vznikne společný záhon, jedinečná živá galerie. A po festivalu se vysadí po městě a budou dlouhodobě zkrášlovat veřejný prostor.
Zmínil jste, že udržitelnost je ve světě klasické hudby velké téma. Řeší ji tedy i jiné festivaly?
Samozřejmě. Festivaly, orchestry, divadla… V západní Evropě a hlavně pak v severských zemích se environmentální otázky diskutují ještě mnohem intenzivněji než u nás. Smetanova Litomyšl je členem mezinárodní asociace Opera Europa, dvakrát ročně jezdím na její konference. A musím říct, že udržitelnost je na nich jedním z nejzásadnějších témat. Řeší se, jak už jsem zmiňoval, cestování, tisk materiálů, ale například i sdílení scénografie nebo kostýmů. Myslím, že brzy budeme v těchto ohledech svědky poměrně zásadních změn. A my jako Smetanova Litomyšl bychom chtěli být
v Česku určitými vlajkonoši.
Technika i emoce
Pojďme k programu letošního ročníku. Na zahajovacím koncertě zazní už zmíněné Svěcení jara, a to v podání České filharmonie, vašeho partnerského orchestru.
Spojení Smetanovy Litomyšle s Českou filharmonií je velmi těsné a já si ho moc vážím, stalo se už jakousi tradicí, že zahajovací koncert festivalu hraje právě Česká filharmonie. A Svěcení jara? Vybrali jsme ho ze dvou důvodů. Zaprvé, a to už jsem zmiňoval, krásně zapadá do tématu Natura, ukazuje přírodu drsnou až nemilosrdnou. A zadruhé, je to jedna z nejdůležitějších skladeb 20. století, což zase krásně sedí k osobě dirigenta, hvězdného Američana Davida Robertsona, který se právě na hudbu minulého století specializuje.
V dějinách hudby má Svěcení jara zásadní místo, je to tak?
Je! Premiéru mělo v Paříži v roce 1913 a způsobilo naprostý skandál, v publiku došlo ke rvačce, podle dobových svědectví se v divadle dokonce někdo i pozvracel. Stravinského hudba byla totiž naprosto nová, přelomová, a to především ve způsobu použití hudebního jazyka. Jen si to představte, je začátek dvacátého století, posluchačovo ucho je stále ještě zvyklé na pozdní romantismus. A najednou přichází Stravinskij, jeho hudba vás dráždí, nebo snad přímo drásá. Dobové přijetí tedy bylo složité. Ale my už dnes víme, že Svěcení jara je jednou z nejzásadnějších kompozic moderní doby.
Na zahajovacím koncertě zazní samozřejmě i Bedřich Smetana, konkrétně Valdštýnův tábor. A také Beethovenův klavírní koncert Es dur, který zahraje Korejec Seong-Jin Cho.
Věděli jsme, že na úvodním koncertě chceme mít kromě hvězdného orchestru a dirigenta i špičkového sólistu. Vloni to byla houslistka Vilde Frang, pro letošek jsme si přáli klavíristu či klavíristku. Seong-Jin Cho, a to říkám naprosto zodpovědně, je dnes jedním ze sedmi, deseti nejlepších klavíristů planety. Absolutní hvězda své generace a navíc důkaz, že umění asijských hráčů nespočívá jen v dokonalé technice, ale že dokážou skladbu pojmout komplexně, se všemi emocemi. Seong-Jin Cho je mladý, ročník 1994. V jednadvaceti vyhrál jako první Korejec v dějinách Chopinovu klavírní soutěž ve Varšavě, načež dostal exkluzivní smlouvu na několik alb u Deutsche Grammophon. Je to skutečně obrovská hvězda, přesto zůstává skromný a uzavřený.
Co dalšího jsou z vašeho pohledu highlighty letošního ročníku?
Samozřejmě hostování London Symphony Orchestra. To je velikánský úspěch a potvrzení cesty, kterou jsme si s ředitelem Smetanovy Litomyšle Michalem Medkem vytyčili hned na začátku: že totiž z národního festivalu uděláme mezinárodní. A to špičkový. Londýnští symfonici v Litomyšli zahrají – pod vedením Antonia Pappana – Elgarovy Variace Enigma a Čajkovského Symfonii č. 6 h moll. Nicméně jednu věc chci zdůraznit: nerad bych, aby se koncert LSO stal jediným hitem letošního ročníku a zastínil všechno ostatní. Protože v programu je řada dalších špičkových věcí.
Jen je jmenujte!
Například Oidipus Rex, Stravinského oratorium s dirigentem Petrem Popelkou. Opera Porgy a Bess s černošskými zpěváky, kteří ty role zpívají v Metropolitní opeře a v La Scale. Projekt Smetanovy opery Hubička s mladými pěvci a pěvkyněmi, který vzniká speciálně pro festival…
Ve světě tance
Zastavme se na moment právě u Hubičky. Na casting prý do Litomyšle přijelo osmdesát zpěváků a zpěvaček.
Je to tak. S nápadem přišli už před dvěma lety dirigent Jakuba Klecker a režisérka Magdalena Švecová z Národního divadla Brno. Navrhli projekt, v jehož rámci by se pro Smetanovy postavy angažovali mladí zpěváci. Obecně platí, že velká část smetanovských operních rolí je velmi náročná. Mladí pěvci se s áriemi samozřejmě setkají ve škole u klavíru, ale v rámci kariéry pak musejí počkat, dozrát. Nicméně my si myslíme, že prací na tomhle projektu se toho mohou hrozně moc naučit, posunout se. A tak jsme vyhlásili konkurz a ano, dostali jsme osm desítek přihlášek!
Čímž jste zároveň naplnili i další úkol, který jste si s Michalem Medkem vytyčili, tedy celkově Smetanovu Litomyšl omladit. Co další položka na seznamu, tanec? Vloni jste v rozhovoru pro festivalový magazín říkal, že byste rád, aby byl v Litomyšli přítomen v mnoha podobách.
Což se zároveň loňským ročníkem stoprocentně potvrdilo. A povím vám o letošním tanečním vrcholu. Ivan Liška, baletní legenda, před mnoha lety soukromě navštívil Litomyšl, strašně se mu tady líbilo a tehdejšímu vedení festivalu na sebe nechal kontakt s tím, že by sem třeba někdy přijel se svým souborem. Pan Liška byl víc než dvacet let intendantem baletního souboru Bavorské státní opery a poté, v podstatě na důchod, si vzal na starost vedení mnichovského juniorského baletu. Což je krásný počin, jde o soubor, do něhož přicházejí mladí tanečníci po škole, vždy na dva roky, během kterých se učí divadelní práci, dostávají malé role v „dospělém“ baletním souboru, připravují se na konkurzy do velkých divadel a tak dál.
Takže jste se s Ivanem Liškou spojili…
Ano, hlavně díky mému přátelství s Dariou Klimentovou a tanečníkem a choreografem Ondřejem Vinklátem. Oba se s panem Liškou dobře znají a oba taky svorně potvrdili, že jde o jednoho z nejkrásnějších lidí ve světě tance. A tak jsem se za ním vydal do Mnichova. Sedli jsme si spolu na dvě hodiny k programu a výsledkem je komponovaný večer se čtyřmi choreografiemi – včetně jedné od další legendy, Jiřího Kyliána.
Takže hvězdný mezinárodní tanec.
Ano! Ani nevíte, jakou z toho mám radost. A k tomu se do Litomyšle vrátí i moji oblíbení Dekkadancers. Vloni byli na festivalu s Mou vlastí, letos přivezou další projekt, který udělali společně s Českou filharmonií. Jmenuje se Jonathan Livingston Racek a jde o taneční představení s mluveným slovem. Účinkují v něm i Vilém Udatný a Jiří Lábus, kterého mám osobně taky moc rád. Celkově je to úplně fantastické představení!
Povězte mi ještě o loňské Smetanově Litomyšli. Ta byla v několika ohledech přelomová. Jednak pro vás osobně, šlo o váš první ročník ve funkci uměleckého ředitele, a jednak pro festival samotný: hlavní scéna se vrátila na druhé zámecké nádvoří, kde jste postavili SmetaNOVÝ sál. Co všechno se povedlo a co třeba nepovedlo?
Já osobně jsem si z loňského ročníku odnesl hlavně potvrzení, že jsme na správné cestě. Základními pilíři Smetanovy Litomyšle zůstávají opera, symfonická hudba, komorní hudba a stará hudba. A k tomu projekty z jiných žánrů, od jazzu po už zmiňovaný tanec, který zase na festival přiláká trošku jiné publikum, než jaké jde na velkou symfonii. Potvrdilo se nám, že program má být co nejpestřejší, aby si v něm každý našel to své. A také, že se nemusíme bát posluchačsky náročnějších věcí – i ty měly vloni na festivalu velký úspěch. A ještě tedy musím říct, že v jedné věci jsme měli ohromnou kliku. Klaplo nám počasí! Až neuvěřitelně, pršelo jen jednou, a to na závěrečném koncertě. I pamětníci festivalu říkali, že to bylo nevídané.
Text: Adéla Dražanová
