„Ze všech londýnských orchestrů se zdá, že právě LSO má nejvíc osobností, nejvíc skutečných individualit. Světu sólistů dal víc než spravedlivý podíl hvězdných interpretů,“ napsal před téměř čtyřiceti lety hudební publicista James Jolly. Londýnští symfonikové k publiku promlouvají už víc než sto dvacet let. Prošli obdobími nejistoty i triumfů – a právě to je dovedlo mezi světovou orchestrální špičku. Svému vedení však orchestr s rebelskou pověstí nedal nikdy nic zadarmo.
Londýn počátku 20. století nebyl pro hudebníky zrovna rájem na zemi. Ve městě sice působilo hned několik operních souborů, se symfonickými orchestry už to ale bylo složitější. V britské metropoli neexistoval jediný, který by svým členům nabízel stabilní angažmá a důstojné finanční podmínky. Počítal se každý šilink, kterým bylo možné přilepšit osobnímu či rodinnému rozpočtu, a tak se mezi londýnskými muzikanty ve velkém uplatňoval systém náhradníků. Pokud se vám v době již smluvené zkoušky či koncertu naskytla výhodnější pracovní příležitost, poslali jste za sebe záskok. A pokud se možnost lepšího výdělku objevila i pro něj, poslal za sebe záskok číslo dvě. K čemu taková praxe vedla, popsal John Mewburn Levien, tehdejší tajemník Královské filharmonické společnosti, jedné z klíčových institucí hudebního života ve městě: „Účast na koncertě vám slíbil pan A, kterého jste si přáli. Ten však za sebe na první zkoušku poslal pana B, který vám nevadil. Pan B pak na druhou zkoušku bez vašeho vědomí a souhlasu poslal pana C, jenž však nemohl hrát koncert, a tak povolal pana D. Tomu už byste ale nejraději zaplatili, aby se od muziky držel dál.“Když se teď zastavíte a podíváte se na svou kariéru, v jakém bodě se nacházíte?
LSO vzdorující konvencím
Systém záskoků měl logicky vliv na často nevalnou uměleckou kvalitu orchestrálních výkonů. A ty zase podlamovaly jistotu i chuť do práce mnohých dirigentů. Své o tom věděl jistý Henry Wood. Pravidelně dirigoval promenádní koncerty – předchůdce pozdějších slavných The Proms, dnešních BBC Proms – a téměř stejně pravidelně se mu stávalo, že se na poslední zkoušce, někdy dokonce až na samotném koncertě, ocitl před skupinou zcela neznámých tváří. „Už žádní náhradníci, pánové. Dobrý den!“ rozlehlo se jednoho dne roku 1904 Queen’s Hall, dnes již neexistujícím koncertním sálem na náměstí Langham v centru Londýna. Trpělivost se stávajícím systémem právě došla také Robertu Newmanovi, impresáriovi a pořadateli oněch promenádních koncertů. Cílem bylo zavázat si nasmlouvané hudebníky výlučně pro sebe a systém náhradníků v projektu zakázat. Toto rozhodnutí vyvolalo poprask, který se měl brzy proměnit v malou revoluci v londýnském hudebním životě. Členové orchestru náhle čelili otázce: přijmout Newmanovy podmínky, a tím se připravit o možnost dalších výdělků, nebo vzít osud do vlastních rukou a založit orchestr vlastní?Rozhodující myšlenka se údajně zrodila ve vlaku cestou na festival v severní Anglii. Stála za ní čtveřice hráčů Newmanova orchestru – hornisté Adolf Borsdorf, Tom Busby a Henri van der Meerschen a trumpetista John Solomon. Měli v úmyslu založit orchestr se stálými členy, kteří by nepobírali honorář po každém koncertě, ale rozdělili si až celkový výdělek orchestru na konci sezony. „Chceme něco jako hudební republiku,“ popsal záměr Busby. Svůj plán následně představili víc než stovce kolegů. Myšlenka hudební republiky rezonovala. Devětačtyřicet hudebníků odešlo od Newmana v reakci na zrušení systému záskoků a přidalo se k nim dalších jedenapadesát kolegů, kteří odešli už dřív, nebo působili jinde. Ve čtvrtek 9. června 1904 vystoupil v Queen’s Hall nový ansámbl – Londýnský symfonický orchestr.
LSO formující hudební dějiny
Nový orchestr vznikl z odporu vůči nejistotě, ale neskrýval ani vysoké umělecké ambice. A to i přes fakt, že měl za svými evropskými i zámořskými souputníky poněkud zpoždění – už v roce 1840 vznikla Královská filharmonie v Liverpoolu, o dva roky později se zrodili Vídeňští filharmonikové a Newyorská filharmonie, roku 1858 orchestr v Manchesteru, roku 1882 Berlínští filharmonikové a v roce 1896 také Česká filharmonie. Průkopníkem mezi dodnes fungujícími ansámbly je však orchestr lipského Gewandhausu, jehož dějiny se začaly psát už roku 1743. Londýnské publikum i kritika si brzy všimly, že se na scéně objevil soubor s jasnou představou o tom, kam směřuje. Tom Busby dokázal využít své četné mezinárodní kontakty, stal se prvním výkonným ředitelem orchestru a přivedl k němu významné dirigentské osobnosti. Úvodní koncert řídil Hans Richter – dirigent spojený s evropskými hudebními centry od Birminghamu po Bayreuth – a právě on provedl soubor prvními léty jeho existence. Laťka byla nastavena vysoko. Model šéfdirigenta coby neomezeného vládce ale Londýnský symfonický orchestr nikdy nepřijal za svůj. Titulem šéfdirigenta spíše šetřil a v duchu „hudební republiky“ si zval osobnosti podle jejich autority a schopnosti přivést do sálu publikum. Zároveň si vysloužil pověst tělesa, které k dirigentům přistupuje bez servility. Pokud podle jeho přísného měřítka neobstáli, dával to najevo. Těm nejlepším se však dokázal zcela oddat. Podobným přístupem se dodnes řídí například Vídeňští filharmonikové, kteří bez stálého šéfdirigenta zvládají jak svou koncertní činnost, tak operní provoz ve Vídeňské státní opeře. V průběhu desetiletí tak londýnské symfoniky formovaly různé hudební světy. Po Richterovi stanul v čele Angličan Edward Elgar, následoval Maďar Arthur Nikisch. Později orchestr utvářely i osobnosti jako André Previn, Claudio Abbado, Colin Davis či Simon Rattle; dnes jej vede Antonio Pappano. Mezi pravidelnými hosty nechyběli Otto Klemperer, Wilhelm Furtwängler ani Leonard Bernstein.
LSO cestující světem
Velmi brzy po svém založení se Londýnský symfonický orchestr začal rozhlížet po koncertních příležitostech i za hranicemi Británie. Už v prvním desetiletí existence se vydával na cesty po Evropě a postupně si budoval reputaci souboru, který dokáže obstát v mezinárodní konkurenci na prestižních pódiích. Rok 1912 pak znamenal velký historický milník – první cestu do zámoří. LSO měl být vůbec prvním britským orchestrem, který se představí americkému publiku. Itinerář počítal se zahájením turné v již tehdy slavné Carnegie Hall v New Yorku a hudebníci se tam měli dopravit na Titaniku. Na poslední chvíli však došlo ke změnám v harmonogramu lodní dopravy i samotného turné a orchestr vyplul o něco dříve na parníku Baltic. Když se Titanic o několik dní později v severním Atlantiku potopil, byli už londýnští muzikanti bezpečně na druhé straně oceánu. Americké turné nakonec přineslo orchestru značný úspěch a cestování se pak stalo přirozenou součástí jeho existence. V dalších desetiletích se LSO pravidelně vracel na pódia v Evropě, Americe i Asii a postupně se zařadil mezi nejzcestovalejší symfonická tělesa – což mu vydrželo dodnes. Jen v posledních třech sezonách navštívil šestadvacet zemí a v žebříčku orchestrů-cestovatelů se zařadil na čtvrté místo za Vídeňské filharmoniky, Budapešťský festivalový orchestr – a Českou filharmonii.
LSO přibližující hudbu lidem
Přilákat ke klasické hudbě nové posluchače a naplnit roli společenské odpovědnosti patřilo od začátku k ambicím LSO. Velkou zkouškou prošel orchestr během světových válek. Za té první byla řada jeho členů povolána do armády, navíc poptávka po koncertní činnosti v celé britské společnosti prudce klesla. Aby orchestr přežil, musel spoléhat i na podporu svého mecenáše a pozdějšího dirigenta Thomase Beechama. Druhá válka pak přinesla paradox – obrovský hlad po hudebních produkcích a kulturním vyžití. Když BBC evakuovala svůj orchestr z Londýna a zrušila jeho účast na The Proms, londýnští symfonikové zaskočili. A pak vyrazili na turné po celé Británii. Přivezli symfonickou hudbu i do míst, která byla tímto druhem kultury do té doby téměř nedotčena. Poválečná doba pak ukázala, že spoléhat pouze na mecenáše a vlastní výdělky už není udržitelné a orchestr dále fungoval s podporou veřejných zdrojů. Ani Londýnskému symfonickému orchestru se ale nevyhnula období nestability a debat nad otázkou „kam dál“. Jedním z pilířů jeho aktivit bylo od počátku nahrávání a hudba pro film. První nahrávku pořídili „londýnští“ už v roce 1913 a od té doby jich přidali tři tisíce – více než kterýkoli jiný symfonický orchestr. A film? Tam byli londýnští symfonikové doma ještě předtím, než se do kina vůbec nastěhoval zvuk. Už v době němého filmu sedávali v kinosále a doprovázeli projekce živou hudbou. Později se miliony filmových fanoušků staly nevědomými posluchači LSO, když sledovaly osudy Supermana, Indiana Jonese či Harryho Pottera. Tento novodobý boom v nahrávání hudby k filmům odstartovala v 70. letech spolupráce s legendou filmové hudby Johnem Williamsem při prvnímu filmu série Star Wars. Ještě blíž širokému publiku se orchestr dostal s rozmachem televizního vysílání. V pořadu André Previn’s Music Night představoval pod taktovkou charismatického dirigenta velká díla světového repertoáru – v odlehčené atmosféře, bez fraku a okázalosti. Richard Morrison v monografii vydané ke stému výročí založení orchestru napsal: „Za jediný týden pořadu Music Night slyšelo Londýnský symfonický orchestr víc Britů než za pětašedesát let jeho existence.“
LSO stále excelující
Přestože se filmové nahrávání i účinkování v televizi neobešlo bez debat o prestiži a dostatečné umělecké úrovni, popularita, které tím Londýnský symfonický orchestr dosáhl, mu přinesla značný umělecký kapitál. Do sálů přilákal tisíce posluchačů – a to i na programy, které by samy o sobě kasovními trháky určitě nebyly, třeba Messiaenovu monumentální Turangalîlu. A vynesl mu i pozvání na Salcburský festival a do amfiteátru Hollywood Bowl v Los Angeles. Hudební publicista James Jolly na konci osmdesátých let popsal Londýnský symfonický orchestr jako v tom nejlepším smyslu slova záhadný a nepředvídatelný. Tuto charakteristiku orchestr naplňuje dodnes. Pro jedny je „nejameričtějším“ z londýnských těles, druzí v něm slyší tradici francouzské školy. A pak je tu jeho cit pro slovanský repertoár nebo pro Mahlera. Sám Jolly k tomu dodává: „LSO se nikdy nepodřídil jednomu dirigentskému diktátu, jeho silou je schopnost přitahovat výjimečné osobnosti – a pokaždé znovu vytvořit autentickou interpretaci.“
