V sobotu 21. března si připomínáme další významné hudební jubileum. Právě v tento den před dvěma sty lety totiž v Ústí nad Orlicí přišel na svět do rodiny kantora a ředitele tamního kůru Františka Hniličky jako třetí dítě syn Alois. Od otce získával první hudební vzdělání (housle, varhany) a když mu v deseti letech zemřela matka, byl přijat jako sopranista do proslulého augustiniánského kláštera v Brně, kde posléze vypomáhal jako houslista v divadle. Později v Praze studoval mj. na proslulé varhanické škole – již tehdy se projevoval jeho talent; v 17 ti letech komponuje první velkouskladbu Mši C dur.
Po učitelském kursu v Hradci Králové působí na několika místech regionu (mj. v Žamberku) jako varhaník a podučitel. Nakonec se usadil v rodném Ústí nad Orlicí, kde se stává členem nejstaršího českého sdružení pro pěstování duchovní hudby mimo Prahu Cecilské hudební jednoty, působící v kostele Nanebevzetí Panny Marie.
Interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie v Ústí nad Orlicí
Po smrti svého otce (1849) přebírá jeho učitelské a varhanické místo a vedle vedení ústeckého kůru se jako znamenitý houslista hojně věnuje komorní hře a samozřejmě: komponování. Z roku 1862 pochází jeho symfonická báseň Táborita (s violovým sólem a mužským sborem Ktož jsú boží bojovníci) o níž se pochvalně vyjádřil i jeho souputník Bedřich Smetana. Jenže Hniličkovi se zdá, že v Ústí nenachází adekvátní ohodnocení a po několika letech přesvědčování se i s rodinou nakonec stěhuje do jednoho z kulturních center regionu – Chrudimi.
V roce 1863 se stává v kostele na náměstí (rovněž zasvěcenému Nanebevzetí Panny Marie) varhaníkem a později i ředitelem kůru. Mimo to vedl dlouhá léta chrudimskou ostrostřeleckou kapelu, byl sbormistrem zpěváckého spolku Slavoj, dlouholetým členem Klimešova kvarteta a v neposlední řadě působil jako věhlasný hudební pedagog a první učitel hudby na chrudimském gymnáziu, na němž vychoval celou řadu vynikajících osobností.
Arciděkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Chrudimi
Alois Hnilička je autorem více než dvou stovek opusů a třebaže dnes již žije vlastně jen jeho tvorba chrámová a duchovní, nemůžeme na jeho působení pedagogické, skladatelské i organizační zapomenout, neboť významně spoluvytvářel bohatý kulturní obraz zdejšího kraje.
A rádi připomínáme i osobnost jeho syna Aloise Hniličky ml. (1858–1939), který byl sice vyhledávaným právníkem, ale díky rodinné tradici též výborným houslistou, a především hudebním historikem. Soustředil se na hudební prameny zejména z východních Čech a zasloužil se o znovuobjevení mnohých již zapomenutých českých skladatelů druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století. Především jej však zaujal Bedřich Smetana, jehož životním osudům věnoval mnoho publikací a studií.
