Fiktivní příběh o střetu průměrnosti s genialitou (Antonio Salieri versus Wolfgang Amadeus Mozart) měl premiéru v Královském národním divadle v Londýně 2. listopadu 1979. Již v první polovině 80. let byla hra uvedena i v tehdejším Československu. V roce 1984 ji zfilmoval Miloš Forman – snímek byl oceněn hned osmi Oscary! Jednoho z nich (a také Zlatý glóbus) získal za scénář i Peter Shaffer. Film ovšem především celosvětově pozdvihl zájem o Mozarta a klasickou hudbu obecně. Třebaže jej totiž někteří diváci mylně považovali za pravdivý, ba dokonce životopisný, všichni bez výjimky byli očarováni nádherou Mozartovy hudby. Po promítání filmu vždy a prakticky všude strmě narostl prodej nosičů s jeho kompozicemi a soundtrack se dokonce dostal do čela žebříčků! Také skeptičtí hudební kritici (ti obvykle patří k nejskeptičtějším) museli uznat, že pro popularizaci klasické hudby film dokázal překonat všechny dosavadní laťky. Traduje se přitom, že původně prý Miloš Forman nebyl vůbec nadšený z myšlenky natáčet suchopárný film podle divadelní hry o skladateli „vážné hudby“. Když však Shafferovo drama shlédl, byl vidinou jeho zfilmování nadšen.

V současné době je na streamovacích platformách (ShowTime) možné sledovat jednu z dalších adaptací Shafferova Amadea. Scénář pětidílné série napsal podle divadelní hry Joe Barton, divácké přijetí je ovšem zcela tristní (např. na ČSFD 22%). Na Smetanově Litomyšli jsme Shafferovo drama uvedli v inscenaci Východočeského divadla a Komorní filharmonie Pardubice v roce 2011.

Peter Shaffer zemřel v irském hrabství Cork v požehnaném věku devadesáti let 6. června 2016.

Festivalové zahrady jsou tradiční, volně přístupnou scénou Smetanovy Litomyšle. Letos vedle výrazných osobností, jako jsou jazzová legenda Laco Deczi nebo francouzský akordeonista Richard Galliano, dostanou prostor mladí interpreti z českých konzervatoří a základních uměleckých škol i nové tváře domácí hudební scény, například Barbora Mochowa, Máří nebo Štefan Pecha. Do Festivalových zahrad přijede i moderní „boyband“ Gufrau, který se v poslední době řadí mezi nejvýraznější projekty české hudební scény. Před nedávnem si odnesl cenu Anděl za nejlepší skladbu roku 2025, jedno z nejprestižnějších hudebních ocenění u nás. Program výrazně doplní orchestrální a ansámblová tělesa včetně Big Bandu Konzervatoře Brno, Big Bandu Pražské konzervatoře či Národního dechového orchestru.

Návštěvníci se dále setkají s tanečními a performativními projekty inspirovanými vztahem člověka a přírody, autorskými písněmi reflektujícími krajinu i rituálními formami vycházejícími ze symboliky zvířat. Součástí programu bude také Den za Ukrajinu s účastí souborů Spivanočky, Kupava či Sonjašnyk, vystoupení Duncan Centre a Baletu Praha Junior i závěrečné koncerty kapel The Tap Tap a Lufťáci. Každou festivalovou neděli program doplní jóga pod širým nebem.

Kompletní program na festivalovezahrady.cz

Po smrti svého otce (1849) přebírá jeho učitelské a varhanické místo a vedle vedení ústeckého kůru se jako znamenitý houslista hojně věnuje komorní hře a samozřejmě: komponování. Z roku 1862 pochází jeho symfonická báseň Táborita (s violovým sólem a mužským sborem Ktož jsú boží bojovníci) o níž se pochvalně vyjádřil i jeho souputník Bedřich Smetana. Jenže Hniličkovi se zdá, že v Ústí nenachází adekvátní ohodnocení a po několika letech přesvědčování se i s rodinou nakonec stěhuje do jednoho z kulturních center regionu – Chrudimi. 

V roce 1863 se stává v kostele na náměstí (rovněž zasvěcenému Nanebevzetí Panny Marie) varhaníkem a později i ředitelem kůru. Mimo to vedl dlouhá léta chrudimskou ostrostřeleckou kapelu, byl sbormistrem zpěváckého spolku Slavoj, dlouholetým členem Klimešova kvarteta a v neposlední řadě působil jako věhlasný hudební pedagog a první učitel hudby na chrudimském gymnáziu, na němž vychoval celou řadu vynikajících osobností. 

Povězme si o pozapomenuté, avšak rozhodně pozoruhodné osobnosti české hudební kultury zejména konce 19. a počátku 20. století více. Jindřich Kàan se narodil 29. května 1852 v Tarnopolu v rakousko-uherské Haliči (dnes Ternopil na Ukrajině). Jeho otcem byl maďarský šlechtic – odtud „z Albestů“ – odkaz na šlechtické rodové jméno. Již v dětství se ale rodina přestěhovala do Prahy, kde Jindřich kromě gymnázia studoval také hudbu a později konzervatoř. Měl výjimečný talent – ale spíše než k dráze koncertního pianisty či úspěšného skladatele vše směřovalo k jeho později velmi oceňované činnosti pedagogické. O svém původu později uváděl, že je „Maďar předky, Polák rodištěm, Němec vychováním a Čech smýšlením a hudbou“.

Kàan působil na pražské konzervatoři, Antonína Dvořáka doprovázel na jeho 1. cestě do Anglie a na klavír učil jeho dcery Otilii a Annu. Byl ve styku s Bedřichem Smetanou, Zdeňkem Fibichem, Vilémem Blodkem a pro klavír upravil – a zpopularizoval – řadu jejich skladeb. V roce 1907 byl jmenován ředitelem pražské konzervatoře a v jedné z ročenek školy se dočítáme úctyhodný přehled jeho funkcí a ocenění: „C.K. vládní rada, rytíř řádu Františka Josefa I., majitel stříbrné medaile královského hl. města Prahy, člen České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, předseda c.k. zkušební komise pro zpěv a hudbu na školách středních a ústavech učitelských, předseda kolegia znalců v Praze ve věcech práva autorského; řízení a cvičení orkestru a komorní hudby.“

Vlastní Kàanovy skladby (písně, melodramata i dva balety) se nedočkaly valných úspěchů a upadly v zapomnění, nicméně jeho klavírní transkripce – např. Dvořákovy Rusalky či Svatebních košil – hrány byly. Nevíme, zda byl někdy koncertně prováděn celý cyklus Má vlast, jistě nikoli v posledních desetiletích. Ví se jen o ojedinělém uvedení např. Vltavy, o jejíž aranži se příznivě vyjádřil sám Smetana. O to více je záslužné a atraktivní „znovuobjevení“ cyklu Matyášem Novákem. Jen jeho nastudování zabralo mladému klavíristovi víc než rok. Nyní cyklus uvádí v sérii koncertů, která vyvrcholí v dubnu ve slavné Carnegie Hall v New Yorku a v červnu na našem festivalu.

Po původní Smetanově transkripci Mé vlasti pro klavír na 4 ruce (Ivo Kahánek a Miroslav Sekera, SL 2021) tak budou mít návštěvníci příležitost slyšet náročné symfonické veledílo ve virtuózním provedení jediného nástroje.

Vedení, Michal s Markem, ovšemže zachovává dekorum a k soše našeho velkého rodáka na náměstí tradičně pokládá kytici květů. Podobně seriózně to pojali na dramaturgii – tam probíhá Vojtův uměnovědný výklad o symfonické básni Richard III. a jeho poslech. Což někteří mladší členové kolektivu nevydrželi a (napodobujíce rozpustilou pivovarskou chasu) tančí na zámeckém nádvoří. Jistě nemusíme dodávat, že na rockovou verzi Jiřinkové polky, jíž mají puštěnou ze Spotify. Alespoň, že u toho popíjejí originální Bedřichovu jedenáctku z Veselky! Míša zdobí narozeninový dort, který upekla o víkendu, zatímco naši enologičtí odborníci Honza s oběma Filipy degustují ve sklepení úplně novou kolekci vín, která nesou názvy Mistrových oper. Už brzy ji ochutnáte i vy! Kdo na tohle všechno veselí ovšem nemá čas, je Jitka. Ta finišuje s přípravou středečního prodeje vstupenek, který představuje každoroční zatěžkávací zkoušku. Systému – a ano, i nervů. Ale když neuspějete s požadavky napoprvé, nezoufejte, protože Pepa, jehož sklony ke kynologii jsou dobře známy, dnes učí aportovat vstupenky hlídacího psa, slyšícího na jméno Béda.

A proč píšeme dnes jinak, zvesela? Jednak proto, že jsme šťastní, že můžeme pracovat ve společnosti a pořádat festival, které nesou jméno zakladatele české národní hudby. Ale hlavně, že vám i letos zprostředkujeme mnohá setkání s jeho krásnou hudbou! Posuďte sami, co ze Smetanovy tvorby můžete na 68. Smetanově slyšet:

Pátek 12. a sobota 13. června
Valdštýnův tábor, symfonická báseň – Česká filharmonie

Úterý 16, června
Má vlast, v úpravě pro sólový klavír – Matyáš Novák

Neděle 21. června
Na břehu mořském, České tance, Z domoviny – Smetana v mladých rukou

Úterý 23. června
Smetanovy operní sbory – Pražský filharmonický sbor

Úterý 23., středa 24. a čtvrtek 25. června
Hubička – Operní líheň Smetanovy Litomyšle

Pátek 26. června
Čertova stěna – Janáčkova opera ND Brno

„Hudební literatura je tématem přírody doslova prostoupena – od romantických krajinomaleb po moderní skladby reflektující vztah člověka a světa kolem něj. Natura je pro nás dramaturgickým klíčem, který umožňuje propojit žánrově pestrý program. Nejde ale jen o inspiraci hudbou. Přemýšlíme o ekologické stopě festivalu – o logistice zahraničních hostování, o redukci tiskovin i o způsobu práce s energiemi a materiály. Nechceme vyhlašovat velká hesla, ale postupně zavádět konkrétní kroky, které dávají smysl,“ vysvětluje ředitel festivalu Michal Medek.

Otec pana profesora Bělohlávka působil v letech 1934–1938 jako okresní soudce v Litomyšli. Zde se také narodila jeho starší sestra Růžena; rodina žila v tzv. Hošpesově vile. Když se pak stěhovali do Prahy, zapsal Antonín Metyš do naší kroniky: „Dne 15. září 1938 odešel okresní soudce dr. Jiří Bělohlávek do Prahy na nové soudcovské místo. Byl výborným pianistou a místosbormistrem Vlastimila. Od svého příchodu do Litomyšle v roce 1934 uplatňoval se často co hlavní sólista neb člen komorního sdružení a byl i pilným členem Vlastimila. Byl nejen inteligentním, vyškoleným hudebníkem, ale zároveň i dobrým a milým člověkem.“ Snad také proto – samozřejmě kromě lásky ke Smetanově tvorbě – získal syn Jiří, který se narodil v Praze, tak vřelý vztah k našemu městu.

Marcela Ullmannová, rodačka z Prahy, dlouhodobá donátorka kultury a někdejší podporovatelka českého disentu, podepsala v úterý 3. února 2026 kupní smlouvu se soukromým vlastníkem. Předmětem koupě je dům č. p. 177, zahrnující vstupní trakt objektu, historický sál, hostinskou část, sklepení a dvorek. Pozitivní skutečností je rovněž to, že druhou část soudomí (č. p. 178) získal další soukromý investor, s nímž existuje shoda na koordinovaném a synergickém využívání obou objektů.

Rodák z Osic a absolvent královehradeckého gymnázia vystudoval na Karlo-Ferdinandově univerzitě nejprve filozofii, práva však již nedokončil, neboť mu učarovaly hudba a divadlo. Stýkal se – mimo jiné – s J. K. Tylem, V. K. Klicperou a na premiéru Dráteníka se dostavila prakticky kompletní česká umělecká elita, například Václav Jan Tomášek, Josef Jungmann, František Palacký, Leopold Eugen Měchura, František Ladislav Čelakovský, Josef Kajetán Tyl, Karel Alois Vinařický, Jan Hostivít Pospíšil a další. Inscenace měla u obecenstva veliký ohlas, stejně jako v českých časopisech a dočkala se šestnácti repríz. Což byl na tehdejší dobu velký úspěch, zejména pokud uvážíme, že v češtině se hrála operní i činoherní představení jen jedinkrát týdně, a to v neděli ve 4 hodiny odpoledne.