„Podpora klasické hudby je vyjádřením úcty k českému kulturnímu dědictví a jako jedna z největších firem ji skupina ČEZ považuje za svou společenskou povinnost.“

Protože hudba, umění a kultura nás kultivují a jsou člověku vlastní, není to žádná třešnička na dortu
ale jedna ze základních lidských potřeb. A ačkoli ve známé Maslowově pyramidě potřeb „umění“ nebo „kulturu“ nenajdeme, existuje celá řada silných svědectví, například přeživších holokaustu, o tom, že právě schopnost vnímat
a prožívat umění byla jedním
z faktorů, který jim umožnil přežít v jinak nelidských podmínkách. Nechci se pouštět do planého filozofování, ale vlastně jsem si nad
tou jednoduchou otázkou uvědomil, jak málo si ji klademe, respektive
jak často podporu kultury
vnímáme pouze skrze její měřitelné dopady – kolik návštěvníků přišlo na koncert, jak sponzoring
posílí značku sponzora… Jsou to samozřejmě absolutně relevantní otázky, ale zároveň bychom neměli podporu umění a kultury zužovat jen na statistiku a finanční dopady. Umění patří mezi základní lidské potřeby a je projevem i podmínkou vyspělosti naší společnosti,
a proto si zaslouží podporu
ze strany státu i každé odpovědné firmy.

Máme připraven nabitý třídenní program. A protože skupina našich hostů už je relativně ustálená,vždy se s mým týmem snažíme vymyslet něco nového, něco, co překvapí i stálice festivalu. Vloni jsme do programu zakomponovali cyklovýlet na Nové Hrady, letos si sport pro velký úspěch zopakujeme, ale novinku chystáme hned na úvod pobytu.

Byl výjimečný z mnoha hledisek. Festival byl nejrozsáhlejší ve své historii, a to jak počtem dní, tak nabídkou oper, koncertů, projektů a akcí. Měl za cíl představit místního rodáka jako skladatele a člověka a já pevně doufám, že se nám to podařilo. Vnímal jsem pozitivní ohlasy na kompletní provedení Smetanových oper. Zazněla jeho známá díla v nových úpravách, ať už v rámci zahajovacího koncertu, velkého projektu PhilHarmonia Octet a Martina Hyblera nebo při večeru, kdy jsme slyšeli Smetanovu klavírní tvorbu v podání osmi klavíristů hrajících na čtyři klavíry. Jeho hudba si, v tomto roce obzvlášť, zaslouží stálou pozornost a letošní ročník to rozhodně potvrdil.

Díky tomu, že jsem měl možnost pracovat s programem Smetanovy Litomyšle opravdu dlouhodobě, podařilo se mi – alespoň doufám – vytvořit jeho poměrně zřetelnou a také nezaměnitelnou koncepci. Myslím, že kdybyste položil před českého návštěvníka festivalů klasické hudby vedle sebe nepojmenované programy podobně velkých přehlídek (tedy asi tak čtyř, maximálně pěti) identifikuje Smetanovu Litomyšl ihned. Dílem pro originalitu a inovativnost dramaturgie, ale také pro její pestrost, rozkročení, které ovšem není bezbřehé, ale vždy poctivě ukotvené v gruntu českého a smetanovského repertoáru. Jeden novinář o tom, myslím v roce 2019, napsal: „Žádný jiný obdobný hudební festival u nás tak široce koncipovanou, současně obecně lákavou a odborně metodicky propracovanou koncepci v dlouhodobém horizontu nepřináší“. Víte, stejně si myslím, že by takové hodnocení mých případných přínosů měl učinit někdo jiný. Byl jsem například konzultantem i oponentem řady diplomových prací, které byly věnovány našemu festivalu obecně. Zatím se ovšem nikdo nepustil do erudovaného zpracování recepce jeho programu z pohledu osmi dekád, respektive posledních čtyř desetiletí, kdy došlo k opravdu mimořádnému vývoji a formování. Které navíc nyní, při nástupu nového uměleckého vedení, může přinést novou dynamiku.

Především je to ohromná čest být zařazena mezi taková jména, mezi takové osobnosti. S některými z nich jsem se setkala na koncertech, které občas navštěvuji, některé poslouchám ze záznamů, když se potřebuji seznámit s nějakou skladbou. Každopádně jsem moc ráda, že jsem byla vybrána zrovna já. I když jsem vlastně vůbec netušila, co tato role obnáší.

Zámek je národní kulturní památka a památka UNESCO, což se musí nějakým způsobem respektovat, to je formální povinnost. Zámek je ale především autentické, stále živé dílo, kterému nejdřív chci rozumět, a ne se nechat ovlivňovat všemi formálními formulacemi, které ho někam zařazují. Na prvním místě mám poslání splnit smysluplné společenské zadání. A když si uvědomíte, co se na zámku v historii odehrávalo, že to byly zejména kratochvilné záležitosti, tak si říkám, že by tam hudba určitě mohla nebo dokonce měla být. Navíc Smetanova Litomyšl se stala velkou tradicí. Je to událost, která přesahuje svoje hranice do mezinárodního měřítka. To je určitě první hledisko, i když má své limity, ať už fyzikální nebo v mentálních přesazích. Pak se bavíte s památkáři, oni vám říkají, že to a to nemůžete, a vy odpovídáte, že ta stavba by to možná umožnila, a oni reagují: možná, ale jenom určitou formou… Takže následuje nekonečná plejáda jednání a dohadů o tom, co by se mohlo a co ne. Na začátku všeho mého uvažování byl konec životnosti stávajícího zastřešení, které bylo vkládáno do nádvoří, a všechny – jak provozovatele, tak památkáře – zlobilo, že scéna ucpává nádvoří, že není vidět architektura a arkády. Další důležitá věc je funkčnost. Při větším poryvu větru střecha nedržela pohromadě a muselo se třeba i přerušovat představení. Takže bylo řečeno, ať zkusíme vymyslet něco nového. Památkáři k tomu přidali podmínku, aby se zastřešení dalo během tří dnů namontovat i během tří dnů demontovat a aby mělo nádvoří po skončení festivalu tak upravený pískový povrch jako předtím. Důležité hledisko je stabilita, pokud se ani jedním růžkem nesmíte dotknout stavby. Čili další urputně těžká věc. Deset let jsem myslel na to, jak to udělat. Pak došlo k rekonstrukci zámku a řekl jsem si: aha, možná při té stavební činnosti by bylo skvělé udělat archeologický průzkum. Bylo mi to dovoleno a zjistili jsme, že existují vrstvy, které je možné odejmout, a tím se dá udělat třeba i nějaká startovací báze nebo základ, ze které bude konstrukce vycházet a která umožní stavbu lépe realizovat – udělat dobře statiku, a navíc i vylepšit scénu. Tak to je vlastně celý vývoj, ke kterému došlo, a deset let se na něj muselo čekat. A teď to musíme všechno vyprojektovat a doladit během jednoho roku, protože příští festivalový ročník 2025 by se už měl konat v novém zastřešení.

Ano, je to častá otázka a nedivíme se jí, ten název vyvolává mnoho otázek. Přiznám, že jsme název našeho dua hledali hodně dlouho. Původně jsme přemýšleli nad slovem nebo slovním spojením z italštiny nebo latiny, je to přece jenom v našem hudebním žánru velmi časté. Jednoho dne se ale kolega Martin Prokeš setkal s kamarádem, který mu říkal o knize I-ťing nebo také Knize proměn. V ní si prý čte, když nezná odpovědi na své otázky. Martin si v knize začal listovat a narazil na jeden z hexagramů se slovem KCHUN. To v přeneseném významu znamená „přijetí“. Zaujalo ho to a hned mi volal. Potom jsme o tom hodně mluvili, přemýšleli a shodli se, že „přijetí“ vlastně vyjadřuje z velké části to, co chceme naším společným zpěvem říct. Že přijímáme dar, který jsme dostali – ať už je to dar hlasu, dar společného souzvuku, dar předávat lidem díky zpěvu nějaký příběh.

Nejen v Roce české huby jako něco výlučného a výjimečného. Snažím se ji u nás i v zahraničí prosazovat. A vnímám to jako povinnost.

Byl to mimořádně krásný týden a chuť a zájem orchestru o kompletní Smetanovo dílo byla až překvapující. Reagovali s přirozenou muzikalitou a citem na veškerá hudební zákoutí a specifika tohoto díla. I samotná reakce publika byla ohromná a dokázala mi opět, že celý příběh Mé vlasti má strhující výpověď. Na druhé straně zeměkoule není Má vlast úplně obvyklou repertoárovou položkou. O to více mě překvapila samozřejmost a nekomplikovanost hudebního projevu orchestru. V duchu jsem si pořád představoval silný český vliv v osobě jejich dlouholetého šéfdirigenta Rudolfa Pekárka. Byl v roce 1934 zakladatelem Pražských symfoniků, tedy Orchestru FOK, ale později výrazně působil právě u tohoto australského orchestru.